Začátkem prázdnin jsem vám představila něco, co bylo v mé tvorbě zase trochu jiné.
Žádné jemné stínování tužkou. Žádné barvy, vrstvy akrylu ani dlouhé hledání správného odstínu.
Tentokrát jen černá, bílá a tvář.
A přestože jsem tehdy sama ještě nevěděla, kam mě tahle cesta zavede, dnes už jednu věc vím naprosto jistě.
Rozhodně s tím nekončím. Naopak.
Když stačí jen černá a bílá
Na tomhle způsobu tvorby mě baví právě jeho jednoduchost.
Na první pohled.
Protože ve skutečnosti vám černá a bílá nic neodpustí.
Nemáte k dispozici desítky odstínů, kterými můžete portrét postupně modelovat. Neexistuje tady moc prostoru pro „ještě to trošku opravím“.
Každá čára, každá černá plocha i každé místo, které nechám úplně bílé, rozhoduje o výsledku.
A možná právě proto mě to tak baví.
Z několika výrazných tahů začne postupně vystupovat obličej. Najednou se objeví oči, výraz, vlasy, vousy… a člověk, kterého poznáte, přestože na plátně vlastně spousta věcí vůbec není.
Někdy totiž nemusíte namalovat všechno, aby bylo vidět všechno podstatné.
Od prvního portrétu k dalším
Když jsem začátkem prázdnin ukázala první portrét vytvořený tímto způsobem, brala jsem ho trochu jako experiment.
Chtěla jsem si zkusit něco nového. Oprostit se od detailů, barev a klasického způsobu, jakým běžně stavím portrét.
Jenže u jednoho nezůstalo.
Postupně přibyly další tváře a s každou z nich mě tenhle styl začal bavit ještě víc.
Každý portrét funguje úplně jinak. Někde rozhodují oči, jinde charakteristický účes, vousy, rty nebo jediný výrazný stín.
A přesně v tom je pro mě kouzlo celé série.
Posca v ruce a žádná guma
Velkou roli v těchto obrazech hrají také POSCA fixy, se kterými pracuji přímo na plátně.
A tady přichází ta zábavná část.
Tužku můžete vygumovat. Barvu někdy přemalujete.
Ale když vedete výraznou černou linku přes bílé plátno, musíte jí prostě věřit. 😄
Možná i proto má tahle tvorba úplně jinou energii než moje klasické portréty.
Je rychlejší, odvážnější a syrovější. Nutí mě dívat se na tvář jinak a hledat jen to, co je pro ni opravdu charakteristické.
Není to náhrada. Je to další cesta.
Neznamená to, že bych opouštěla svoje ostatní obrazy.
Právě naopak.
Pořád miluji tužku. Pořád budu malovat akrylem, tvořit portréty, experimentovat a zkoušet nové věci.
Nikdy jsem totiž nechtěla zůstat zavřená v jednom stylu jen proto, že mě podle něj lidé poznají.
Tvorba mě baví právě tehdy, když se můžu posouvat.
A tahle černobílá série se mezi moje ostatní práce jednoduše přidala.
Trochu drzá.
Trochu minimalistická.
A hodně moje.
A teď mě zajímá jediná věc…
Když se podívám na portréty, které už vznikly, automaticky přemýšlím nad další tváří.
Kdo by v tomhle stylu fungoval dokonale?
Výrazné oči? Charakteristické rysy? Ikonický účes? Vousy? Nebo někdo, koho bych v tomhle provedení vůbec nečekala?
Pár jmen už samozřejmě v hlavě mám.
Ale tentokrát mě zajímá i váš názor.
Takže rozhodně nekončím. Spíš mám pocit, že teprve začínám.
A otázka na závěr je vlastně úplně jednoduchá:
