Poprvé jsem byla v Římě v roce 2023. Stála jsem tehdy poprvé u Kolosea a byla jsem totálně ohromená. Prolezli jsme ho tenkrát i zevnitř a já si říkala, že tohle město má něco, co se mi jen tak nedostane z hlavy. A měla jsem pravdu. Bylo mi hned jasné, že se sem vrátím – a letos to konečně vyšlo.
Tentokrát jsme pojali celý víkend jinak. Bez nahánění památek, bez seznamu „musíme vidět“, jen tak… na pohodu. Letenky, batůžky, jeden pokoj v centru a chuť si užít město tak, jak opravdu je. A Řím nám to všechno vrátil vrchovatě.
Miluju film Gladiátor, a i když se netočil přímo v Římě, tohle město ho připomíná v každém svém zákoutí. Ty kameny, ty oblouky, ty pohledy do dáli… člověk čeká, že každou chvíli uslyší davy v aréně (a pak slyší jen skútr a někoho, kdo si zpívá ve vedlejší ulici – ale i to má svoje kouzlo).
A jídlo? No tak to bylo vážně nebe. Ochutnala jsem Saltimboccu alla Romana – v překladu „skoč do pusy“ – a musím říct, že to udělala ochotně. Jemné maso, šunka, šalvěj, trocha bílého vína… jednoduché a božské.
Pak přišlo tiramisu z Two Sizes. Jestli ho znáš, víš. Jestli ne, běž. Tečka.
A zmrzlina z Frigidaria? Taková ta, co tě donutí vrátit se ještě jednou, „jen se projít kolem“, a pak tam samozřejmě zase skončíš.
Ale nejsilnější zážitky jsem měla s očima dokořán – umělci na ulicích, malíři, hudebníci, tanečníci… Všichni tvoří v přítomném okamžiku a člověka to úplně vtáhne. To je přesně ta energie, která mě vždycky nakopne. Pozorování lidí, světla, struktury domů, barvy okenic – všechno to ve mně roztáčí kolečka a já cítím, že se rodí nové obrazy.
Tohle byl víkend bez plánů, ale s velkým dopadem.
Odjíždím s hlavou plnou nápadů, srdcem plným klidu a úsměvem, co mi zůstal i po přistání zpátky doma.
Děkuju, že jste si přečetli tenhle římský deník až do konce. Přikládám fotky – a třeba vás taky naladí na to, že někdy stačí jen málo. Malý víkend, velké město a otevřená mysl.
Arrivederci, bambíni!
„Řím ti nikdy neukáže všechno. Ale vždycky ti ukáže, co zrovna potřebuješ.“
