Tenhle víkend byl přesně ten důvod, proč to všechno dělám.
V mém ateliéru v Berouně se konal víkendový kurz kresby portrétu tužkou podle fotografie. A i když bych mohla psát o technikách, proporcích nebo stínování… pravda je, že ten víkend byl hlavně o něčem úplně jiném.
Sešly se mi tu tři skvělé ženy.
Každá jiná. Každá s vlastním příběhem.
Plné životních zkušeností, emocí a neskutečné hloubky.
A přesně to se propsalo i do jejich kreseb.
Naučit se „vidět“
Spousta lidí si myslí, že neumí kreslit.
Ale ono to často není o tom „umět rukou“…
je to o tom naučit se vidět.
Během víkendu jsem je vedla krok za krokem.
Ukazovala jsem jim, jak se na portrét dívat jinak.
Jak si rozdělit obličej, jak vnímat proporce, stíny, světlo.
Jak přestat kreslit „oko jako oko“…
a začít kreslit to, co skutečně vidíme.
A v tu chvíli se to začne lámat.
Ten moment, kdy si řekneš: „To jsem fakt nakreslila já?“
Tohle miluju.
Ten okamžik, kdy se člověk podívá na svůj obrázek a poprvé si uvědomí, že to není náhoda.
Že to dává smysl.
Že to vypadá jako skutečný člověk.
A přesně to se stalo.
Když se podíváte na fotky z kurzu, uvidíte ten posun.
Ne za týdny. Ne za měsíce.
Ale během pár hodin.
A to je něco, co mě nikdy nepřestane fascinovat.
Není to jen o kreslení
Ten víkend nebyl jen o portrétech.
Byl o sdílení.
O příbězích.
O chvílích, kdy se u kreslení zastaví čas a člověk je prostě jen tady a teď.
A já jsem strašně vděčná, že můžu být u toho.
Že můžu předávat svoje zkušenosti dál.
A že se ke mně vrací lidé, kteří chtějí tvořit, zkusit něco nového… nebo si prostě jen na chvíli odpočinout od všeho ostatního.
Děkuju 🤎
Děkuju těm třem ženám za důvěru.
Za jejich otevřenost, energii a příběhy, které tu s námi zůstaly.
A pokud tě láká si to zkusit taky…
možná je ten správný čas začít.
