Když jsem začala přemýšlet nad výtvarnými kurzy pro děti, rozhodně za tím nebyl žádný velký podnikatelský plán.
Bylo to vlastně mnohem jednodušší.
Při prodeji obrazů někdy přijde období, kdy se všechno děje najednou. Zakázky, prodeje, práce. A pak zase nastane ticho.
Právě takové chvíle jsem chtěla nějak smysluplně vyplnit.
Napadlo mě, že bych mohla učit děti.
Tehdy jsem vůbec netušila, že jednou budu řešit úplně opačný problém.
Dnes mám stop stav, protože další děti už bych kapacitně nezvládla.
Vlastně si mě našly samy
Kurzy nevznikly tak, že bych si jednoho dne sedla a řekla: Tak, a teď ze mě bude lektorka.
Přišlo to postupně a přirozeně. Začali se mi ozývat rodiče a ptát se, jestli bych jejich děti neučila kreslit a malovat.
Tak jsem to zkusila.
A zjistila jsem, že mě to baví.
Hodně.
Navíc mě překvapilo, jaké děti ke mně chodí. Jsou šikovné, vnímavé, zvídavé a často neuvěřitelně aktivní.
A opravdu mají talent.
Někdy mě až překvapí, co dokážou vymyslet, jak přemýšlejí nad obrazem nebo jakým způsobem si poradí s něčím, co bych já sama udělala úplně jinak.
Z učitelky se postupně stalo něco trochu jiného
Na začátku jsem samozřejmě byla paní učitelka a ony byly děti, které ke mně chodily na výtvarný kurz.
Jenže postupem času se ten vztah změnil.
Děti se vracejí. Známe se čím dál lépe a já poznávám nejen to, jak tvoří, ale i jaké jsou.
Nosí mi svoje obrázky a malé dárečky. Přijdou a obejmou mě. Po prázdninách mi řeknou, že se jim po mně stýskalo.
A v takových chvílích si uvědomuji, že z něčeho, co mělo původně jen vyplnit volnější čas mezi obrazy, vzniklo něco úplně jiného.
Taková naše malá výtvarná rodina.
A toho si vážím možná úplně nejvíc.
„To nevadí. Pojď, opravíme to.“
Jednu věc se snažím děti učit od úplně první hodiny.
Nic není špatně.
Když se něco nepovede, svět se nezboří. Barva ujede jinam, čára není tam, kde měla být, něco se rozmaže nebo výsledek najednou nevypadá podle představ?
Nevadí.
Pojď, opravíme to.
V malování se dá spousta věcí změnit, přemalovat nebo využít úplně jinak. A někdy právě z něčeho, co původně vypadalo jako chyba, vznikne nakonec ta nejzajímavější část obrazu.
Nechci, aby se děti bály udělat tah štětcem jen proto, že by mohl být špatně.
Chci, aby zkoušely.
A hlavně aby odcházely s pocitem, že něco dokázaly.
Proto u mě často slyší:
„To je krásný.“
„Výborně.“
„Super!“
„Ty jsi šikulka.“
Možná jsou to obyčejná slova. U dítěte ale někdy dokážou strašně moc.
Nemusíš dělat všechno přesně podle mě
Samozřejmě je něco učím. Ukazuji jim techniku, vedu je a někdy potřebuji, aby si vyzkoušely konkrétní postup.
Zároveň ale nechci deset stejných obrázků.
Někdy je nechám úplně po jejich. Jindy uděláme kompromis:
„Jasně, můžeš. Ale nejdřív zkusíme tohle, co ti chci ukázat.“
A funguje to.
Mám sama dvě děti, takže už docela dobře vím, že dítě nemusíte do všeho tlačit. Často stačí najít způsob, jak ho správně navést.
Pokud něco opravdu dělat nechce, nenutím ho.
Výtvarný kurz podle mě nemá být místo, kde dítě devadesát minut plní příkazy dospělého.
Má se učit, ale zároveň ho to musí bavit.
A co naučily děti mě?
Určitě trpělivosti.
I když se dvěma vlastními dětmi jsem v tomto směru nějaký trénink měla už předem. 😄
Ale naučily mě ještě jednu věc.
Nebát se barev.
Děti nad nimi někdy nepřemýšlejí tak složitě jako my dospělí. Prostě sáhnou po barvě, která se jim líbí. Zkoušejí kombinace, do kterých bych se možná sama nepustila.
A ono to často funguje.
V tom jsou pro mě inspirací.
Učím je tak, jak to cítím
Nemám žádnou složitou filozofii, podle které bych svoje kurzy vedla.
Učím děti tak, jak to cítím.
Jsem srdečná, děti mám opravdu ráda a chci, aby se u mě cítily dobře. Podle reakcí rodičů i samotných dětí mám pocit, že právě tahle cesta funguje.
Nechci být jen člověk, který stojí vedle stolu a kontroluje, jestli dítě drží štětec správně.
Chci je něco naučit. Chci, aby se ve své tvorbě posouvaly.
Ale stejně důležité pro mě je, jak se u toho cítí.
Co bych chtěla, aby si jednou odnesly?
Samozřejmě budu ráda, když se naučí kreslit a malovat.
Ještě větší radost ale budu mít, když si odnesou něco dalšího.
Spokojenost s tím, co samy vytvořily.
Kamarádství.
Pochopení.
Odvahu něco zkusit.
A hlavně vědomí, že ne všechno musí být dokonalé a chyba neznamená konec.
Možná ji opravíme.
Možná ji přemalujeme.
A možná z ní nakonec vznikne něco ještě lepšího, než jsme původně plánovali.
A když se na to podívám zpětně, je na tom vlastně něco docela vtipného.
Kurzy měly původně jen vyplnit období, kdy kolem obrazů nastane ticho.
Dnes už bych bez toho dětského smíchu, barev, obrázků, objetí a našeho společného tvoření měla v ateliéru až příliš velké ticho.
