Někdy mám pocit, že portréty a abstrakce jsou dva úplně jiné světy.
A přesto oba miluju stejně 🤎
Právě jsem odeslala jednu větší zakázku portrétů.
Obraz, na kterém byli 4 lidé a jeden pejsek 🐾
A protože jde o dárek, zatím vám ho bohužel nemůžu ukázat. Ale už teď se těším, až ho budu moct v červnu konečně odhalit.
Každý portrét je pro mě obrovská cesta.
Spousta lidí vidí jen výsledný obraz, ale už ne ty desítky hodin za ním. Ticho v ateliéru. Neustálé soustředění. Pozorování detailů. Přemýšlení nad každým stínem, výrazem očí nebo drobnou změnou v obličeji.
U portrétů si člověk nemůže jen tak „odpočinout“.
Tam musíte být hlavou pořád přítomní. Pořád kontrolujete proporce, podobu, emoce. A někdy stačí milimetr a výraz člověka je úplně jiný.
Možná právě proto jsou pro mě portréty tak psychicky náročné.
Ale zároveň nádherné. Protože vím, že často maluju někoho, koho má někdo opravdu rád. Někdy vznikají jako překvapení. Někdy jako vzpomínka. A někdy jako dárek, který má obrovskou hodnotu hlavně v emocích.
A já si strašně vážím toho, že mi lidé dávají důvěru něco takového tvořit.
Když ale takovou zakázku dokončím, většinou přijde jedna věc úplně automaticky…
Touha utéct zpátky k abstrakci ✨
A přesně to se děje teď.
Na stojanu už mám připravené dvě nové abstrakce a já se na ně snad těším víc než na dovolenou 😄
Obě budou v zemitých tónech. Hodně struktury, vrstvy, pohyb, emoce. Takové ty obrazy, které vznikají spíš pocitem než plánem.
Miluju ten moment, kdy stojím před čistým plátnem a vlastně ještě sama nevím, co přesně vznikne.
Jen cítím barvy, náladu a energii, kterou do obrazu potřebuju dostat.
A víte co?
Mám pocit, že tyhle dva nové obrazy budou opravdu výjimečné 🤎
Možná právě proto, že vznikají po dlouhých hodinách přesnosti, detailů a soustředění.
Abstrakce je pro mě potom takový zvláštní návrat k volnosti. K emocím. K sobě samotné.
A já už se nemůžu dočkat, až vám z téhle tvorby začnu ukazovat první střípky
